Chvála seznamů aneb co je to listicle

26. listopadu 2015 v 9:35 |  O čem psát?
V posledních letech získávají velkou popularitu články v podobě seznamů. Nacházíme je v tištěných časopisech i na internetu a poznají se hlavně tak, že v jejich titulku je číslovka. 7 rad pro zaměstnané matky, 12 typů na vánoční dárky pro muže, 3 chyby, které děláte při hubnutí a podobné nadpisy.
Podobné titulky článků jsou lákavé pro čtenáře, nabízejí iluzi snadných jednoduchých řešení, i to je důvod, proč se s nimi setkáváme tak často.
Napsat takový článek je poměrně jednoduché, zvolíte si téma a pak sesbíráte potřebný počet nápadů. Lichá čísla jsou lepší, dobré jsou i magické číslovky - 12 nebo 100. Uznejte, jen těžko lze odolat například titulku 100 jednoduchých rad, jak ušetřit čas.
Nevýhodou podobných článků je jejich povrchnost. Proto jsou ostatně tak oblíbené. Jsou jednoduché na čtení. Když chcete jakékoliv téma popsat důkladně a do hloubky, přestane být jednoduché a čtivé.
Důležitý je také úderný a přitažlivý nadpis, který čtenáři slíbí vyřešení nějakého opravdu palčivého problému: nedostatek peněz, času, hubnutí a podobně.
 

Deník vděčnosti

14. září 2015 v 9:20 |  Všechno ostatní
Deník vděčnosti je zápisník (nebo elektronický soubor), do které si pravidelně zapisujete všechno to, za co jste v životě vděční, co se vám stalo krásného nebo co se vám podařilo.
K čemu je taková věc dobrá? Změní váš náhled na vlastní život. Většinou se zabýváme věcmi, které jsou nějakým způsobem v nepořádku. Musím umýt nádobí, ještě nemám hotový úkol, tohle je zase rozbité, musím se naučit tohle, tohle jsem zase udělala blbě, tohle mě zase naštvalo. Jako by celý život byl jen nekonečným seznamem úkolů a povinností.
Jenže v životě jsou i věci dobré, krásné, příjemné a povedené. Jen si jich tolik nevšímáme. Řekneme si: fajn, to je hezké a zase přesuneme svoji pozornost k něčemu méně podařenému.
Je to jako s dětmi. Ty zlobivé a vzteklé jsou hodně vidět a slyšet, přitahují naši pozornost a stále je řešíme. Ty hodné pak vlastně zanedbáváme, protože už nám na ně nezbývá čas a energie.
Když se začneme pravidelně a často zabývat i tím, co se nám v životě podařilo, najednou zjistíme, že je toho vlastně docela dost. V každém dni prožijeme spoustu věcí, které jsou pozitivní a my jim nevěnujeme pozornost, protože je považujeme za samozřejmost. Stěžujete si na manžela, ale pak zjistíte, že jsou daleko horší případy - žárlivci, remcalové, manipulátoři - a že vlastně máte doma docela fajn chlapa. Otravuje vás, že vás často bolí záda, pak potkáte člověka, který skončil na vozíku a byl by neskonale vděčný, kdyby ho "jenom" bolely záda.
Přehlížíme i takové maličkosti jako je úsměv blízkého člověka nebo malé každodenní úspěchy. Když se mi povede večeře, je to v podstatě samozřejmost, ale taky je to důvod si říct: no, to se mi povedlo, jsem dobrá.
Podobně jako k sobě se chováme podobně i k ostatním. Kdybychom měli vypočítat chyby a prohřešky svých blízkých, rychle bychom dokázali sepsat dlouhý seznam. Ale co klady, úspěchy a dobré stránky? Nepřehlížíme je? Pokud se soustředíme jen na to, co druhý člověk (manžel, syn, rodič, kolega) dělá špatně, není to vůči němu nespravedlivé? Líbilo by se mi , kdyby někdo druhý sledoval jen moje chyby a toho, co se mi daří, si vůbec nevšímal? To teda ne! Rozhodně bych to vnímala jako nefér jednání.
Deník vděčnosti může být nástrojem, díky kterému se budeme cítit šťastnější. I kdyby se v životě nic nezměnilo, budeme z něj mít lepší pocit. Ale divila bych se, kdyby žádné změny nenastaly. Když změníte svůj přístup k věcem a lidem, projeví se to.

Chvála lhostejnosti

14. května 2015 v 23:36 |  Téma týdne
Lhostejnost většinou nepovažujeme za dobrou vlastnost. Zvlášť mezi lidmi. Tak nějak cítíme, že bychom se o ostatní lidi (zvlášť ty blízké) měli zajímat, věnovat jim čas a pozornost, takže když nás někdo nařkne z lhostejnosti, dotkne se nás to.
Jenže lhostejnost je taky někdy životně nutná, abychom se vyhnuli naprostému vyčerpání. Je to tehdy, když požadavky na nás kladené jsou prostě příliš náročné.
Všichni známe lidi, kteří nedokážou říct ne. Snaží se každému vyhovět, ke každému být vstřícní a každému pomoci. Dost často jsou i využívaní, protože jsou snadnou obětí pro ty vychytralé a vyčůrané. Není to náhoda, když se ve vztahu sejde až příliš laskavý člověk s vypočítavým sobcem. Oni se totiž doplňují. Potřebují se navzájem. Takže když se třeba přehnaně hodná žena rozvede s náročným mužem, který ji využíval, často si najde podobného partnera. Prostě proto, že je až příliš obětavá. Pro normálního muže je to nepřijatelné, ale sobec, lenoch nebo vyžírka v duchu zajásají, protože přesně to hledají.

Jediný způsob, jak se vymanit z koloběhu takových vztahů (nejen milostných, ale i pracovních nebo přátelských) je změnit se. Naučit se kousku toho sobectví, díky kterému obhájíme sami sebe. Naučit se říkat ne, pečlivě zvažovat, co chci pro druhé dělat a co už je moc. Je to těžké. Máme nějak nastavenou hranici mezi požadavky svými a těch ostatních, ale není to jasně vyznačná čára na mapě, je to nezřetelný snadno přehlédnutelný pocit někde uvnitř nás.

Pokud chcete a potřebujete pomáhat, je velmi užitečné stanovit si určitou hranici. Když jsem pomáhala jako dobrovolník (tedy zadarmo) v domově seniorů, stanovila jsem si pro sebe určitý počet hodin, kolik jsem ochotná tomu týdně věnovat. I když by se pro mě našla práce i na víc času a já bych ho i byla schopná věnovat, protože jsem byla bez práce, nechtěla jsem překračovat svoji hranici. Kývnete na jeden požadavek, pak na další a najednou zjišťujete, že věnujete kus svého života něčemu, co vás nenaplňuje, co vnímáte spíš jako přítěž.

Hranice jsou skvělá věc. Hranice má náš byt, dům nebo zahrada a bedlivě střežíme, aby je nikdo bezdůvodně nepřekračoval. Stejně tak by měla mít hranice naše osobnost. Nelze vyplnit všechny požadavky, které na nás naši blízcí mají. Můžeme se o to pokusit, ale skončíme vyčerpaní a nespokojení. Proto je třeba stanovit hranice i své dobré vůli a lakavosti. I když je nám často nepříjemné někoho odmítnout nebo dokonce říct: mě tvůj problém nezajímá, nemám v úmyslu ho řešit.
 


Lednička

20. dubna 2015 v 15:22
Lednička je vlastně taková výkladní skříň stravovacích zvyklostí. Když se k někomu podíváte do chladničky, pochopíte, proč je (nebo není) tlustý nebo štíhlý. Světlo na konci lednice mi připomíná moje oblíbené téma - zdravé jídlo, které ale zároveň dobře chutná. A navíc by nemělo být ani příliš drahé ani vyžadovat příliš dlouhou a pracnou přípravu.

Mám štěstí, chutná mi syrová zelenina, nepotřebuju k ní žádnou sůl ani zálivku. Takže zelenina se v mojí ledničce vyskytuje stále. Ovoce, další oblíbená položka ve zdravé výživě, mi chutná snad ještě víc, jen ho nemívám v ledničce, moc mu to nesvědčí.

Mléko, to mi tam nechybí nikdy, máme ho rádi a pijeme ho docela hodně. Většinou krabicové, jako většina lidí, jen občas dostanu čerstvě nadojené tučné mléko od kamaráda, který vlastní krávu, a to je teprve dobrota. Vajíčka mají trochu pošramocenou pověst, prý kvůli cholesterolu, ale já si myslím, že obsahují spoustu zdravých a snadno stravitelných látek. Kdybych si mohla vybrat, používala bych jen a jen domácí vajíčka, ale to se mi taky poštěstí jen občas. Sýry a jogurty, ty najdete snad v každé ledničce.

Nejsem ovšem fanatik přes zdravou výživu, takže někdy se tam objeví i slanina a další nezdravé pochutiny. Nemyslím, že by občasný stravovací hříšek musel nějak významně ovlivnit naše zdraví. Důležité je to, co jíme každodenně a ve velkém množství.

Zrada od přítele

31. března 2015 v 16:27 |  Téma týdne
Brutus se podílel na vraždě, ale co je možná ještě horší, zavražděný ho považoval za přítele.
Jak často se nám stane, že nás zklame nebo zradí člověk, kterému věříme? Možná to není tak často, ale o to více to bolí. Všichni v životě hledáme nějaké zázemí, jak ve věcech (budujeme si domov) tak i v lidech. Někomu věříme, před jinými jsme ostražití nebo se jim rovnou vyhýbáme.
Jak taková zrada může vypadat? Nemusí to vždycky být vražda, kolikrát dokáže i jedno slovo nebo nevinný čin způsobit velkou bolest. Všichni jsme to zažili mockrát.
Když už nás tedy ten "zrádce" nechá žít (když už César takové štěstí neměl), jak dál? Znovu mu věřit? Nebo ho zavrhnout až do konce života?
Většinou se snažím rozdělit úmyslné ublížení od nevědomého. Když mi někdo uškodí schválně, bývám dost nemilosrdná. Jak mám věřit někomu, kdo schválně udělá něco, čím mě zraní. Před několika lety mi to udělala jedna z bývalých kolegyň a pořád ještě z toho mám velmi nepřájemný pocit. S tou dotyčnou se sice můžu stýkat a chovat se k ní slušně, ale raději se jí vyhnu, pokud to jde. Z nějakého důvodu jí dělá dobře, když může lidem uškodit, nejen mě, ale i jiným lidem.
Naopak když mi někdo ublíží nechtěně, třeba nějakým neobratným vyjádřením nebo činem, bývám schovívavější. I mě se mnohokrát stalo, že jsem řekla nebo udělala něco, co se zvrtlo a pak mě to mrzelo. Takže si dokážu představit, jak se ten druhý cítí a odpouštím rychle. Navíc když je to blízký člověk, se kterým se budu vídat i dále. Ty negativní pocity totiž nejvíc bolí právě mě. Čím dřív je opustím, tím líp.
Podstatný a důležitý je podle mě úmysl. Takže když vidím, že milovaný člověk mi ublížil nerad a nedopatřením, pustím to z hlavy. Uleví se mě i lidem okolo.

Neznámá budoucnost

29. března 2015 v 23:41 |  Téma týdne
Co bude dál? Nevíme. Plánujeme si, co bude a co budeme dělat, i když víme, že nám budoucnost může udělat čáru přes rozpočet. Jiné je, když přemýšlím o budoucnosti svojí vlastní, u které předpokládám, že ji můžu nějak ovlivňovat, a o budoucnosti svých blízkých nebo budoucnosti lidské společnosti, která se podle všeho chová dost krátkozrace a příliš nedělá čest svému hrdému označení pánové tvorstva.
Svoji vlastní budoucnost si formujeme sami, svými každodenními činy, zdánlivě i maličkostmi. Když se párkrát vykašlu na učení a vyletím od zkoušek, ovlivním tím svoji budoucnost jinak, než když zatnu zuby a naučím se, i když mi to neleze do hlavy. Soustřeďujeme se na taková velká životní rozhodnutí - volbu školy, povolání, partnera. A podceňujeme malá každodenní rozhodnutí. Ty chvilky slabosti, kdy místo mytí nádobí jdu raději na facebook. Nejen že za mě tu práci nikdo neudělá, ale ještě v sobě vyvolávám hloupý pocit vlastní neschopnosti. A to je možná mnohem horší, než těch pár špinavých talířů.
Naše budoucnost je ovlivněna naší minulostí, tím. co se nám stalo i tím, co jsme dělali a jak jsme se rozhodovali.
Nejsem tak úplně nejmladší a proto se v mé minulosti těch špatných rozhodnutí a nedobrých zkušeností dost nashromáždilo. Samozřejmě i těch dobrých, ale ty se mi nějak hůře pamatují.
Mnohokrát jsme slyšela, že nejsou chyby, ale jen zkušenosti. Ve skutečnosti mě ale chyby vadí, demoralizují mě jako bych byla neschopná. Když pak mám projevit svou rozhodnost a dokonce se třeba obhájit před ostatními, tak mě tyhle pocity oslabují.

Mít nebo být, pro mě jasná volba

21. března 2015 v 14:25 |  Téma týdne
Pokud jde o rozhodování mezi mít a být, je to pro mě volba naprosto jasná. Nikdy jsem netoužila po tom vlastnit spoustu věcí. Nakupování nijak zvlášť nemiluju a odvozovat svoji cenu od toho, jestli mám značkové oblečení nebo luxusní auto, to mi přijde nesmyslné. Hodnota člověka je podle mě v tom, jaký je on sám, ne v tom, jaké věci ho obklopují.
Jakým člověkem chci být? Chci dělat věci, které pro mě mají smysl, i když to třeba nejsou ty nejlépe placené práce. Vidím smysl v tom zasadit strom, i když kromě pár (desítek) kilo ovoce někdy v budoucnu nic jiného nepřinese. Smysl je pro mě i v mezilidských vztazích. Mám kolem sebe pár lidí, na kterých mi záleží, a chci pro ně být důvěryhodným a spolehlivým partnerem. Vím, že si mě budou vážit, i když budu mít na sebe tepláky a vytahaný svetr. Stejně tak ani mě se nikdo nesnaží oslnit luxusním oblečením. Ani by neoslnil. Naopak. Když má někdo potřebu stavět svoji hodnotu na materiálních věcech, vyvolává to ve mě podezření, že nic lepšího nabídnout nemůže. Ale docela určitě je to člověk s jinak postaveným hodnotovým žebříčkem, takže nečekám, že bychom si nějak zvlášť rozuměli.
Žádná z mých kamarádek nechodí oblékaná jako Barbie, nezakládá si na špercích a neposuzuje lidi jen podle vnějšího vzhledu. Zato se zajímají o to, co ten který člověk dělá, čím je zajímavý a také tak trochu čím připsívá k tomu, aby nám spolu bylo dobře.
Vozit se v limuzíně, bydlet v paláci a mít jen takové přátele, které zajímá můj majtere, to není moje představa o štěstí. Chudoba mě samozřejmě taky neláká, přece jen, nějaké věci potřebuje i tak nematerialistický člověk jako já. Ale všechno by mělo mít svou míru. Mít věci, které potřebuju a které mám ráda. A být člověkem, kterého ostatní rádi vidí a rádi s ním tráví svůj čas.

Kdyby nebyly plasty

7. března 2015 v 22:25 |  Téma týdne
Plasty jsou moderní, praktické a také velmi odolné. Ta jejich odolnost má ale i svoje nevýhody a to tehdy, když se jich potřebujeme zbavit. Papír, dřevo, zbytky potravin, to všechno se dá zkompostovat a biologické procesy se samy postarají o to, aby se "odpad" vrátil zpět to přírodního koloběhu.
U plastů se na přírodní děje spoléhat nedá. Trvanlivost umělých hmot neboli plastů je na jednu stranu výborná vlastnost, když je používáme, ale na druhou stranu nám působí vrásky, když plastový výrobek doslouží.
Jaké by to bylo, kdyby se i plasty daly biologicky rozložit? Představte si, že všechno, co házíte do koše, by se dalo zkompostovat. Sice by to nějakou dobu trvalo, možná rok, možná dva, ale pak by z našeho odpadu vznikla hlína, která by přírodě nejen neškodila, ale naopak prospívala. Z dnešních skládek odpadu by se staly prostory na výrobu úrodné zeminy. Cokoliv byste odhodili nebo zahrabali v lese, to by se do roka rozložilo a stalo se vlastně hnojivem. Nebyla by to nádhera?
Brání tomu právě plasty. Ty jsou tou hlavní součástí našeho odpadu, která se zkompostovat nedá. Dají se recyklovat, ale vyžaduje to dost energie a vždycky to znamená určité znehodnocení toho plastu, takže problém jsme recyklací možná trochu zmenšili a odsunuli, ale neodstranili.
Žít bez plastů ale také neumíme. Oblečení, kartáček na zuby, láhev mléka, hračky pro děti i součásti auta. Vyhnout se plastům? Prakticky skoro nemožné.
Plasty jsou pro mě jakýmsi zosobněním současné doby. Použít, odhodit, nestarat se. Plasty jsou levné a tak svádí k bezstarostnému plýtvání. Jak dlouho to ještě takhle budeme moci dělat?

Nejlepší nápady dostávám na schodech

23. února 2015 v 14:51 |  Téma týdne
Obvykle vím, co mám říct a napadají mě vtipné i moudré odpovědi na to, co říkají ostatní. Bohužel dost často až poté, co rozhovor skončí a já už jsem na odchodu nebo na schodech. Pak si říkám, že jsem měla dodat ještě to a to a že jsem zapomněla připomenout to a to.
Podobně to mám s emaily. Email ale můžu nechat ho chvíli uležet a poslat ho až teprve když si všechno dobře rozmyslím. Proto mi obvykle emaily trvají. Snažím se je zformulovat co nejlépe a prostě mi to nějaký čas zabere. U emailu totiž chybí ten bezprostřední kontakt jako při rozhovoru tak, abyste si mohli podle potřeby věci vyjasnit.
Zažila jsem šéfa, který posílal těžko srozumitelné emaily. Dlouhé, plné úkolů, přitom spíš jen naznačené než skutečně vysvětlené. Běžně jsme si je tiskli a radili se s kolegy, co se po nás vlastně chce. Bohužel to byl člověk, který názor druhých lidí nebral, takže naděje na změnu byla pramalá.
Pro mě z toho zůstalo jedno poučení: nepsat zbrkle a raději věci dobře vysvětlit. Sice mi to zabírá čas, ale pořád ještě je to rychlejší, než si dodatečně vysvětlovat nejasnosti.
Dobrá rada také je neodesílat emaily tehdy, když je člověk opilý nebo naštvaný. To se mi naštěstí ještě nestalo, alkoholu moc nedám a když mám vztek, tak raději nadávám slovně než abych se vypisovala do emailu.
Stejně si myslím, že osobní komunikace je lepší. A to i když není čas si všechno rozmyslet a občas člověk řekne něco špatně. Pořád tu totiž máte tu zpětnou vazbu: člověka, se kterým mluvíte. Když se mu něco nelíbí nebo něčemu nerozumí, dá vám to hned najevo.

Strach a úzkost

18. února 2015 v 15:09 |  Téma týdne
Strach. Kdo by ho neznal. Každý z nás má věci, kterých se bojí a snaží se jim vyhnout. Strach z něčeho nebo o něco. Když víme, čeho se bojíme, můžeme se svému strachu postavit. Jít a udělat přesně to, čeho se bojím. Vydržet v té situaci alespoň tak dlouho, až strach začne slábnout. Je to nepříjemné a málokdy se k tomu člověk odhodlá, ale může to fungovat.
Tímto způsobem jsem chtěla léčit svůj strach z výšek. Skočila jsem si bungee jumping. Byl to nepopsatelný zážitek a cítla jsem pak skoro až euforii z toho, že jsem to dokázala. Strach z výšek mi sice zůstal, ale je mnohem slabší. Možná kdybych skákala pravidelně, tak bych se ho zbavila úplně, ale zase tolik energie tomu věnovat nehodlám.
Nedávno jsem použila podobnou metodu: potřebovala jsem o něco požádat člověka, kterého znám jen velmi zběžně a vůbec se mi do toho nechtělo, bála jsem se, že mě odmítne. Ale nakonec jsem to udělala a dopadlo to velmi dobře. Sice mi nemohl vyhovět, ale moc příjemně jsme si popovídali a celkově to bylo fajn člověčí setkání.

Další způsob, jak se vyrovnat se svými strachy je nějaká akce. Když se bojím vyhazovu z práce a toho, že mi budou chybět peníze, tak si můžu zajistit další příjem, hledat si jiné místo, našetřit si nějaké peníze pro jistotu nebo omezit svoje výdaje. Když se bojím zkoušky na VŠ, tak mě to - v ideálním případě - vyburcuje k tomu, abych se fakt učila.

Úzkost je jiná. Nemá přesný předmět. Je to svíravý tísnivý pocit neurčitého zaměření. Jako by člověk tušil nebo čekal něco zlého, ale neví, co přesně to bude. Když nemá přesný předmět, není jasné, jak se jí zbavit. Někdo řeší úzkost a jiné nepříjemné pocity alkoholem. Sice to může pomoct, ale jen na chvíli, není to řešení natrvalo. Co dalšího může pomoci? Možná promluvit si s někým. Nebo se ze svých pocitů vypsat, to tady na blogu asi dělá hodně lidí. Sport, hudba nebo příroda, to určitě taky. Na běhání jsem líná, ale projít se někde venku v lese nebo rýpat se v zahrádce, to mi pomáhá.

Máte nějaký svůj způsob, jak se vyrovnat se strachem nebo s úzkostí?

Kam dál