Listopad 2014

Fotoblog

16. listopadu 2014 v 0:25 Jak na blog?
Fotoblog je takový blog, kde jsou hlavně fotky. Texty jsou v menšině a nemusí být vůbec. Stačí titulek a k tomu obrázky. Pokud vás baví fotit a s tím psaním už to tak slavné není, může být fotoblog tím pravým. Obrázky vám můžou pomoci i tehdy, když chcete blogovat v cizím jazyce, třeba v angličtině. Například baví vás dělat náramky přátelství, vymýšlíte si vlastní vzory a chcete o svém tvoření dát vědět většímu publiku než jen tomu česky mluvícímu. Pak je fajn soustředit se na kvalitní obrázky, protože ty ukážou víc, než sebedelší text.
Fotit se dá i mobilem, nepotřebujete drahý foťák. Snažte se fotit za dobrého světla, nejlépe venku. Fotky z místnosti bývají často rozmazané a nepěkné právě proto, že jim chybí světlo.
Nedávejte na blog fotky lidí, pokud nemáte jejich svolení. Líbilo by se vám, aby vaše fotky někdo jen tak bez vašeho souhlasu dával na internet? Nejspíš ne. Výjimkou můžou být fotky z hromadných akcí jako jsou koncerty, poutě, výstavy a podobně.
Pokud vás baví kreslit nebo děláte počítačovou grafiku, blog je to pravé místo, kde můžete svoji tvorbu sdílet. Jen se připravte na to, že ne každý má stejný vkus a že se možná někomu vaše obrázky líbit nebudou. A možná svůj nesouhlas vyjádří i v komentářích. Je to normální. Navíc vy se s časem budete zlepšovat, kresby nebo grafiky budou stále zajímavější. Když pak porovnáte svoji tvorbu současnou a starší, uvidíte, jak velký kus cesty jste ušli.
Nepoužívejte cizí fotky a obrázky. I když se vám sebevíc líbí. Kopírovat umí každý, tím nikoho neoslníte.
Abyste svoje obrázky aspoň zčásti ochránili před kopírováním, můžete do rohu dát adresu svého blogu. Sice tím úplně nezabráníte okopírování, ale aspoň bude na obrázcích jasné, odkud pochází a bude to pro vás další reklama.

Co je to obsah

16. listopadu 2014 v 0:24 O čem psát?
Obsah blogu, to jsou hlavně texty. Pak také obrázky a někdy i videa.
Texty si rozhodně pište svoje vlastní. Kopírování druhých je ubohé a zbytečné. Pokud vás psaní nebaví, tak nepište blog. Blog není povinný, nemusí ho mít každý. Dělejte to, co vás baví, budete šťastnější. Nebo vytvořte fotoblog - tam žádné texty mít nemusíte.
Obrázky. I ty je lepší mít svoje vlastní. Fotky, kresby, grafika. Možná to nebude dokonalé, ale bude to vaše. Kopírování obrázků z internetu má totiž jeden problém: nesmí se to. Každý, kdo ten obrázek nebo fotku vytvořil, má výhradní právo na jeho používání. Kopírováním bez dovolení toto právo porušujete a on vás může požádat, abyste obrázek odstranili nebo dokonce hrozit nějakou pokutou.
Platí to i obráceně: když vytvoříte svoje vlastní obrázky a někdo je bez dovolení použije na svém webu, máte právo chtít, aby je smazal. A to i tehdy, když vám je jen deset let a web patří velké, důležité firmě.
Fotit dnes může každý, umí to prakticky každý mobil.
Video je možné dát na blog, youtube k tomu dokonce nabízí možnosti přímo pod videem. Rozdíl oproti obrázkům je v tom, že to video není nakopírované, ale z vašeho blogu vede odkaz na youtube. Nevýhoda je v tom, že když autor (nebo youtube) to video smaže, na vašem blogu se objeví ošklivé prázdné místo.

Staré a nové zvyky

7. listopadu 2014 v 16:30 Téma týdne
Staré zvyky. Co to znamená? Takové záhadné téma.
Můžu to chápat jako zvyky větší skupiny lidí, třeba zvyk Čechů picnout každé vánoce živého kapra. Takovým zvykům se ale už obvykle říká tradice a slouží také k tomu, abychom cítili sounáležitost s určitou skupinou lidí, v tomto případě s Čechy.
Nebo to můžu chápat jako svoje vlastní osobní zvyky, které jsem si osvojila kdysi a držím se jich dodnes.
Některé jsou prospěšné, jako třeba čistit si zuby večer před spaním. Nebo pozdravit, když potkám někoho známého. Takové dobré zvyky považujeme většinou za samozřejmost a nijak je neřešíme, ani si jich moc neceníme.
Pak jsou zvyky, které nám vadí. Kousání si nehtů. Přejídání se sladkostmi. Odkládání povinností na později. Kouření. Tyhle zvyky už řešíme a docela dost.
Je těžké vybudovat si nějaký zvyk, ale ještě těžší je zbavit ho.
Zvyky nám často pomáhají. Navyklou činnost zvládáme mnohem snáze a bez vynakládání energie. Spoustu věcí děláme automaticky, protože funguje zvyk. Chodit, běhat, řídit auto, jezdit na kole. To všechno jsem se museli naučit a ze začátku to nebylo vůbec jednoduché. Malému dítěti trvá několik měsíců, než se naučí chodit bez držení za ruku, a dalších pár měsíců a let trvá, než je v chůzi opravdu jisté. Zvláště u těch prvních krůčků to bývá v rodině velká sláva, všichni toho malého chodce povzbuzují a chválí. Nikdo mu neřekne: no to je toho, dva krůčky, s tím tedy daleko nedojdeš. Každý totiž ví, že to je teprve začátek a že se to bude stále zlepšovat.
Když se ale jako velcí učíme něco nového, tak nám tenhle tolerantní přístup k pomalým začátkům chybí.
Už jsem se naučil tři slovíčka z angličtiny. No, to je hezký, ale tady jich je 15, tak sebou koukej hodit.
Zvykla jsem si každý den ráno cvičit dvě minuty. Jen dvě minuty? No, to toho moc nezhubneš.
A kdyby nám to říkali jen ti ostatní, ale kolikrát i my sami jsme na sebe nároční a čekáme, že každou novou činnost budeme dělat od začátku perfektně. Pak se zlobíme sami na sebe, že to tak dobře nejde. Třeba si řeknu, že budu každé ráno půl hodiny cvičit. Zvládnu to jednou, dvakrát, třikrát. Pak už se mi nechce, silou vůle to možná dokážu ještě párkrát, ale dost pravděpodobně to brzy vzdám. Co když ten zvyk postavím jinak? Začnu právě s těmi dvěma minutami. Dvě minuty denně fakt nestačí na to, aby člověk zhubl nebo získal kondici. Ale může získat ZVYK. Dvě minuty denně. Je to jednoduché. O mnoho jednodušší, než ta půlhodina. Když to zvládnu dělat měsíc, pak už se zvyk dá považovat za zafixovaný a můžu přidat. Třeba na pět minut. A zase počkat, až si zvyk ustálí. Klidně i ten měsíc. Postupně je možné se dopracovat i k té půlhodině. Bude to sice trval déle, ale získám skutečně pevný zvyk, díky kterému už to půjde samo, bez toho, abych musela vynakládat pevnou vůli. Časem se z toho stane starý zvyk, něco, co ke mně patří, co už dodržuju úplně automaticky. Dokonce pro mě bude těžší daný zvyk nevykonat. Dokážete si to představit? Ranní rozcvička natolik upevněná zvykem, že je pro mě těžké ji vynechat.
Takhle je možné si osvojit i ty nejtěžší věci na světě. Postupně, po krůčcích.