Prosinec 2014

Převánoční tradice staré a nové

20. prosince 2014 v 14:01 Všechno ostatní
Přečetla jsem si tady na blog.cz takové postesknutí o tom, jak se vánoce zvrhly v oslavu nakupování a jak to dříve (před padesáti a více lety) bylo jiné. Advent býval dobou zklidnění, polní a zahradní práce už byly hotové a lidé měli čas se scházet. Nebylo to ale jako dnes, kdy se lidé scházejí většinou jen kvůli popovídání. Dřív se scházeli při práci. Třeba při předení nebo draní peří.
To je tradice, která by stála za obnovení. Domácí práce jsou všeobecně docela nuda. Třeba právě to cukroví. Je to pracné, strávíte u toho hodiny. Můžu si k tomu pustit film z počítače, to je trochu lepší. Jenže těch dobrých filmů taky není tolik.
Před pár lety jsme se na společném pečení domluvili s kamarádkou. Těsta jsme udělali každá předem doma, to je vcelku rychlé, pak už jsme se jen sešli a udělali to zdlouhavé vyvalování, vykrajování, formičkování a podobně. Když se u toho povídá, hned ten čas jinak ubihá. Lahvinka vína taky přispěla k dobré náladě a ani nám nijak zvlášť nevadila přítomnost našich dětí, které taky milovaly návštěvy.
Pracovat, když je u mě návštěva? To se přece nesluší. Ale proč? Proč bychom si nemohli povídat a u toho něco dělat? Navíc společná činnost je něco, co lidi velmi spojuje.

Samomluva nebo samopsaní

16. prosince 2014 v 22:44
Když potkám člověka, který si povídá sám pro sebe, raději se vyhnu. Mám obavu, že třeba není tak úplně psychicky v pořádku.
Přitom samomluva není vůbec tak neobvyklá ani divná. Někdy je to jen takové přemýšlení nahlas, které může i pomáhat.
Když jsem byla ve škole, učila jsem se tak, že jsem přecházela po místnosti a sama pro sebe si odříkávala to, co jsem se potřebovala naučit. A rozhodně jsem neměla pocit, že bych byla divná, naopak jsem byla pyšná na to, že mám takovou účinnou metodu učení.
Dnes zase používám samopsaní. Prostě píšu, co mě napadne, s tím, že to pak stejně bez čtení smažu. K čemu takové samopsaní je? Pomáhá urovnat si a utřídit myšlenky. Když se rojí v hlavě, jsou často mlhavé a chaotické. Když je dáte na papír nebo monitor, najednou získají na jasnosti a přehlednosti.
Psaní pomáhá i od nepříjemných emocí. Tedy mě aspoň ano. Když začnu psát o tom, co mě trápí, ujasním si situaci a většinou se mi uleví. I když si dokážu představit, že někdo jiný se může ve svých pocitech a chmurech tak rochnit, že mu bude ještě hůř.
Takové vypsání se ale rozhodně není určené veřejnosti, takže to nikdy nedávám na blog a většinou to hned mažu. Obvykle píšeme proto, abychom vytvořili nějaký text, který si pak buď uschováme nebo ho někde publikujeme. V tomto případě je text jen vedlejším efektem, podstatná je ta změna, která v průběhu a díky psaní v nitru člověka odehraje.
Jak jste na tom vy? Taky si občas píšete jen tak pro sebe?

Co bych ráda řekla, ale nemůžu

13. prosince 2014 v 20:26 Téma týdne
Nesčetněkrát se mi stalo, kdy jsem mlčela, i když jsem měla nebo chtěla něco říct. Někdy dost dlouho váhám, jestli něco říct a pak raději mlčím.

Proč mlčím? Buď kvůli sobě nebo kvůli druhým.

Některé věci si nechávám pro sebe prostě pro to, že vím nebo si myslím, že by s nimi ten druhý nesouhlasil a mě by to bylo nepříjemné. Vyhýbám se třeba rozhovorům o politice s mým mužským. Máme na spoustu věcí různé názory, ale je to důvod k tomu se dohadovat? Sice se říká, že partneři spolu mají komunikovat, ale musíme opravdu mluvit úplně o všem? Nemyslím si to. Měli bychom mluvit o věcech, které se skutečně dotýkají našeho společného života, to ano, ale řešit co řekl prezident a jestli je to správné nebo ne, to mi opravdu nestojí za to. Takže mlčím a nehodlám na tom nic měnit.

Jindy mlčím, protože se cítím nejistá. Někdo něco tvrdí, kolikrát i velmi sebejistě a já mám pochybnosti. Nedokážu se tomu suverénně pronášenému názoru postavit, pokud si nejsem jistá tím svým. Tenhle druh mlčení mi příjemný není. Ráda bych byla člověkem, který dokáže jasně a přesvědčivě říct svůj názor a stát si za ním. I s rizikem, že se zmýlím. Možná mě brzdí právě ten strach z chyby a z omylu. Rozumem vím, že dělat chyby je správné, protože se z nich učíme, někde uvnitř se ale chyb bojím.

Občas mlčím proto, že jsem něco zvorala. Něco zapomněla, neudělala nebo udělala naprosto špatně. Pak mě pronásleduje pocit viny a pracně hledám něco na svoji obhajobu. A to i tehdy, když se jedná a naprostou maličkost a každý druhý by nad tím mávl rukou.

Někdy mlčím proto, abych neublížila. Když řeknu kamarádce, že s těmi kruhy po očima vypadá jako smrtka nebo že by měla zhubnout, k čemu to bude? Nejspíš jí neřeknu nic nového, spíš se jí to dotkne. Ono je hezké říkat lidem pravdu, ale chtějí ji slyšet?

Pokud budu mluvit sama za sebe, tak o přílišnou upřímnost nestojím. Většinou vím o tom, co dělám špatně, není potřeba mi to připomínat. Ani rady mi moc nepomáhají, většinou lidé totiž radí bez toho, že by znali a chápali vaši situaci. To, co mi skutečně pomáhá, je pocit, že na mě tomu druhému člověku záleží. Že mě má rád a bere mě takovou, jaká jsem, i když mi do dokonalosti hodně chybí. Naštěstí mám takové lidi kolem sebe a snažím se jim to oplácet stejně. Možná jim neřeknu vždycky všechno, některé věci si nechávám pro sebe, ale často je to proto, že jim nechci ublížit.