Leden 2015

Rozhodování

28. ledna 2015 v 23:32 Téma týdne
Život je plný rozhodování. To je rub té svobody a těch možností, co máme. Musíme si z nich nějak vybrat. Do toho vybírání nám taky kdekdo zasahuje, zejména tehdy, když jde o naše peníze. Znáte ten typ reklam: vyber si být originální (cool, stylový, in…) a vyber si náš skvělý produkt. Krásná ukázka překrucování faktů. Chceme z lidí udělat stádo svých zákazníků a lákáme je na originalitu.

Rozhodování je někdy jednoduché, jindy složitější. Když jsou dvě přibližně rovnocenné možnosti, můžu si klidně hodit korunou.

Většina rozhodování je ale složitější. Třeba když jdu nakoupit na večeři, tak se rozhoduju podle spousty kritérií. Aby to bylo dobré, zdravé, levné, aby mi vaření netrvalo moc dlouho. Jenže ani to není až tak složité, zvlášť když už mám v tomhle rozhodování praxi.

Nejtěžší rozhodování je tehdy, když jsou v tom emoce. Když se jedná o nějakou srdeční záležitost. Když jde o něco, na čem nám hodně moc záleží. Tehdy mi to dělá největší potíže a také mi to nejdéle trvá.

Kdo mi to zakázal?

24. ledna 2015 v 18:32 Téma týdne

Některé věci jsou zcela jasně zakázané. Krást a vraždit třeba. Sebrat spolužákovu svačinu. Jezdit metrem načerno. Chlastat za volantem Taková pravidla zavedla lidská společnost a když ten zákaz porušíte a přijde se na to, následuje nějaký postih. Jsou lidé, kteří takové zákazy porušují a dokonce jim to občas i projde, ale i tak se asi shodneme na tom, že nějaká pravidla potřebná jsou.

Pak jsou ale zákazy, které si dáváme sami. Nemůžu přece klukovi říct, že se mi líbí. Nemůžu sníst celé brambůrky na posezení. Nemůžu se o to místo ucházet, nemám na to a bude tam spousta lepších. Nemůžu psát povídky do časopisu, tak dobrá nejsem. Přece se nemůžu vzít minisukni, vypadala bych strašně. Nemůžu učit angličtinu, nejsem v ní nejlepší na světě. Přece nemůžu odmítnout kamarádce pomoct, i když mi to zabere spoustu času a zrovna teď se mi to vůbec nehodí.

Nejen společnost, ale i my sami si vytváříme pravidla a každý je má nastavená podle trochu jinak. Když jsou v souladu s našimi hodnotami, je to fajn. Ale co když nám ty naše vnitřní zákazy spíš škodí?

Jeden z mých "vnitřních zákazů" říká: musíš dělat věci perfektně. Jinými slovy dokud to není dokonalé, tak na tom ještě pracuj. Výsledkem je, že nad některými věcmi strávím mnohem víc času, než by bylo nutné.

Neplatí to samozřejmě vždycky. Když vařím, tak prostě předložím rodině, co jsem uvařila. Někdy to není úplně dokonalé, omáčka je řidší, knedlíky mazlavější, vánočka sesunutá ke straně, polévka málo slaná atd. Ale i tak je to mnohem lepší, než nechat rodinu bez večeře.

Pak jsou situace, kdy mě můj vnitřní strážce zákazů a příkazů nutí dlouze přemýšlet, jestli ano nebo ne. Můžu říct tohle? Nebo udělat támhleto? Rozhodování a přemýšlení mi zabere spoustu času.

Někdy závidím lidem, kteří nepřemýšlejí. Prostě jdou a udělají něco. Možná to bude blbost, ale aspoň to zjistí a mohou jít dál a zkusit něco jiného. Přemýšlet a zvažovat různé možnosti je dobré, ale když se pro samé analyzování a zvažování alternativ vůbec nepohnete z místa, tak je to spíš brzda.

Vzpomínky na dobu předinternetovou

12. ledna 2015 v 18:25 Téma týdne
Moje internetové začátky jsou už ale hodně staré. Poprvé jsem u počítače seděla v roce 1996. Internet byl atrakcí na jakési výstavě, já jsem o něm sice už předtím slyšela, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem ho viděla naživo a dokonce mě pustili k počítači, abych si to zkusila.
Tehdy jsem byla na mateřské a měla jsem za sebou složité hledání práce, které vyústilo v místo špatně placené a ještě s dojížděním. Představovala jsem si tehdy, jak by internet mohl pomoci lidem v podobné situaci. Tedy když jste třeba na venkově nebo díky dětem nebo zdravotnímu hendikepu nemůžete cestovat tak, jak by vaše práce, potřeby nebo záliby vyžadovaly.
Dokážete si představit, jak fungovali před internetem třeba překladatelé? Nejdřív bylo potřeba předat text k překladu překladateli, ten si ho odnesl nebo ho dostal poštou. Přeložil, vytiskl (před érou počítačů dokonce napsal na stroji), pak ho musel odnést nebo znovu poslat poštou. Pošta sice dnes slibuje doručení do druhého dne, to ale v devadesátých letech rozhodně běžné nebylo. Celý ten proces trval hodně dlouho a samotná práce toho překladatele byla jen malou částí.
A co třeba vyhledávání dopravního spojení? Moje maminka každý rok kupovala jízdní řády. Tlusté knihy na tenkém papíře, myslím, že vycházeli jednou do roka. Bylo to o něco jednodušší v tom, že nebylo tolik různých dopravců jako dnes. Když jsme někam jeli, museli jsme si spoj vyhledat v jízdním řádu a dát si pozor na všechny ty poznámky, značky a výjimky. Pokud jste neměli přímý spoj a museli jste přestupovat, bylo to ještě komplikovanější. Dnes jen zadáte údaje do formuláře na idos.cz a za pár sekund vidíte hned několik spojů, dokonce i cenu a možnost koupit si místenku.
Další skvělá vlastnost internetu je ta snadnost, se kterou může publikovat informace úplně každý, kdo umí aspoň trochu zacházet s počítačem. Dělat hudbu, točit videa, psát povídky nebo dělat grafiku je lehké a levné. Natočím video, stačí i na foťák, dám na youtube a může ho vidět kdokoliv kdekoliv na světě. Před dobou internetu a počítačů byla možnost publikovat a být veřejně vidět vyhrazena jen několika málo hvězdám, jako je Helena Vondráčková nebo Karel Gott. Když vás nikdo neznal, neměli jste šanci dostat se do televize a do rádia. Pro jakoukoliv alternativu, která neslibovala dostatečný zájem publika, to bylo nemožné. Dnes můžete dát na internet libovolnou kravinu a možná se i dočkáte zajímavé sledovanosti.
Podobných příkladů by se našlo mnohem víc. Není to jen samotný internet. Už jen počítače - bez internetu - znamenaly obrovskou změnu. Telefony s připojením na internet, to je taky docela revoluční záležitost. O facebooku a dalších sociálních sítích se nám tehdy ani nesnilo. Jaképak další technologie nás ještě čekají?