Únor 2015

Nejlepší nápady dostávám na schodech

23. února 2015 v 14:51 Téma týdne
Obvykle vím, co mám říct a napadají mě vtipné i moudré odpovědi na to, co říkají ostatní. Bohužel dost často až poté, co rozhovor skončí a já už jsem na odchodu nebo na schodech. Pak si říkám, že jsem měla dodat ještě to a to a že jsem zapomněla připomenout to a to.
Podobně to mám s emaily. Email ale můžu nechat ho chvíli uležet a poslat ho až teprve když si všechno dobře rozmyslím. Proto mi obvykle emaily trvají. Snažím se je zformulovat co nejlépe a prostě mi to nějaký čas zabere. U emailu totiž chybí ten bezprostřední kontakt jako při rozhovoru tak, abyste si mohli podle potřeby věci vyjasnit.
Zažila jsem šéfa, který posílal těžko srozumitelné emaily. Dlouhé, plné úkolů, přitom spíš jen naznačené než skutečně vysvětlené. Běžně jsme si je tiskli a radili se s kolegy, co se po nás vlastně chce. Bohužel to byl člověk, který názor druhých lidí nebral, takže naděje na změnu byla pramalá.
Pro mě z toho zůstalo jedno poučení: nepsat zbrkle a raději věci dobře vysvětlit. Sice mi to zabírá čas, ale pořád ještě je to rychlejší, než si dodatečně vysvětlovat nejasnosti.
Dobrá rada také je neodesílat emaily tehdy, když je člověk opilý nebo naštvaný. To se mi naštěstí ještě nestalo, alkoholu moc nedám a když mám vztek, tak raději nadávám slovně než abych se vypisovala do emailu.
Stejně si myslím, že osobní komunikace je lepší. A to i když není čas si všechno rozmyslet a občas člověk řekne něco špatně. Pořád tu totiž máte tu zpětnou vazbu: člověka, se kterým mluvíte. Když se mu něco nelíbí nebo něčemu nerozumí, dá vám to hned najevo.

Strach a úzkost

18. února 2015 v 15:09 Téma týdne
Strach. Kdo by ho neznal. Každý z nás má věci, kterých se bojí a snaží se jim vyhnout. Strach z něčeho nebo o něco. Když víme, čeho se bojíme, můžeme se svému strachu postavit. Jít a udělat přesně to, čeho se bojím. Vydržet v té situaci alespoň tak dlouho, až strach začne slábnout. Je to nepříjemné a málokdy se k tomu člověk odhodlá, ale může to fungovat.
Tímto způsobem jsem chtěla léčit svůj strach z výšek. Skočila jsem si bungee jumping. Byl to nepopsatelný zážitek a cítla jsem pak skoro až euforii z toho, že jsem to dokázala. Strach z výšek mi sice zůstal, ale je mnohem slabší. Možná kdybych skákala pravidelně, tak bych se ho zbavila úplně, ale zase tolik energie tomu věnovat nehodlám.
Nedávno jsem použila podobnou metodu: potřebovala jsem o něco požádat člověka, kterého znám jen velmi zběžně a vůbec se mi do toho nechtělo, bála jsem se, že mě odmítne. Ale nakonec jsem to udělala a dopadlo to velmi dobře. Sice mi nemohl vyhovět, ale moc příjemně jsme si popovídali a celkově to bylo fajn člověčí setkání.

Další způsob, jak se vyrovnat se svými strachy je nějaká akce. Když se bojím vyhazovu z práce a toho, že mi budou chybět peníze, tak si můžu zajistit další příjem, hledat si jiné místo, našetřit si nějaké peníze pro jistotu nebo omezit svoje výdaje. Když se bojím zkoušky na VŠ, tak mě to - v ideálním případě - vyburcuje k tomu, abych se fakt učila.

Úzkost je jiná. Nemá přesný předmět. Je to svíravý tísnivý pocit neurčitého zaměření. Jako by člověk tušil nebo čekal něco zlého, ale neví, co přesně to bude. Když nemá přesný předmět, není jasné, jak se jí zbavit. Někdo řeší úzkost a jiné nepříjemné pocity alkoholem. Sice to může pomoct, ale jen na chvíli, není to řešení natrvalo. Co dalšího může pomoci? Možná promluvit si s někým. Nebo se ze svých pocitů vypsat, to tady na blogu asi dělá hodně lidí. Sport, hudba nebo příroda, to určitě taky. Na běhání jsem líná, ale projít se někde venku v lese nebo rýpat se v zahrádce, to mi pomáhá.

Máte nějaký svůj způsob, jak se vyrovnat se strachem nebo s úzkostí?

Univerzální lék, co vyléčí každou bolest

12. února 2015 v 14:41 Téma týdne
Jaké by to bylo, kdyby existoval lék na každou bolest, která nás kdy potká?
Jsou bolesti fyzické, ty se dost často dají zvládnout pomocí léků. I když je dost nesmysl brát si nějaké tabletky vždycky, když nás něco trocho zabolí, třeba nohy po sportovním tréninku. Když tělo bolí často a hodně, většinou nás to dovede k lékaři a ten už s námi tu bolest - doufejme - nějak vyřeší.
Bolest psychická, bolest duše, to je jiná. Doktoři tady většinou nepomůžou, leda snad psychiatr při depresi, ale to je jen malá část dušebolů, které nás můžou postihnout.
Co kdyby existovala tabletka na bolesti duše? Vzali bychom si ji vždycky, když nás něco trápí. Opravdu by to bylo dobré?
Co když ta psychická bolest taky plní v naší duši nějakou roli? Co když je to právě trápení, které dává našemu štěstí a spokojenosti tu správnou hodnotu?
Jak by žil člověk, kterého nic netrápí? Jak by poznal, na čem mu v životě záleží? Co kdyby se z něj stala neslaná nemastná bytost, která se nad ničím netrápí, ale taky se z ničeho neraduje. Co když radost a smutek jsou dva póly, které se doplňují?
Trable a starosti mají ještě jednu funkci. Většinou teprve při nějakých problémech a těžkostech poznáme, jaký je ten, kdo je vedle nás. Rozpouštějí povrchní pozlátko a lidé se ukazují takoví, jací skutečně jsou.
Když je utrpení příliš hluboké, pak je dobré mít lék. Ale když jde o běžné životní starosti, pak je třeba je raději řešit nebo přežít než za každou cenu hledat kouzelnou tabletku, která všechny bolesti vyřeší.