Březen 2015

Zrada od přítele

31. března 2015 v 16:27 Téma týdne
Brutus se podílel na vraždě, ale co je možná ještě horší, zavražděný ho považoval za přítele.
Jak často se nám stane, že nás zklame nebo zradí člověk, kterému věříme? Možná to není tak často, ale o to více to bolí. Všichni v životě hledáme nějaké zázemí, jak ve věcech (budujeme si domov) tak i v lidech. Někomu věříme, před jinými jsme ostražití nebo se jim rovnou vyhýbáme.
Jak taková zrada může vypadat? Nemusí to vždycky být vražda, kolikrát dokáže i jedno slovo nebo nevinný čin způsobit velkou bolest. Všichni jsme to zažili mockrát.
Když už nás tedy ten "zrádce" nechá žít (když už César takové štěstí neměl), jak dál? Znovu mu věřit? Nebo ho zavrhnout až do konce života?
Většinou se snažím rozdělit úmyslné ublížení od nevědomého. Když mi někdo uškodí schválně, bývám dost nemilosrdná. Jak mám věřit někomu, kdo schválně udělá něco, čím mě zraní. Před několika lety mi to udělala jedna z bývalých kolegyň a pořád ještě z toho mám velmi nepřájemný pocit. S tou dotyčnou se sice můžu stýkat a chovat se k ní slušně, ale raději se jí vyhnu, pokud to jde. Z nějakého důvodu jí dělá dobře, když může lidem uškodit, nejen mě, ale i jiným lidem.
Naopak když mi někdo ublíží nechtěně, třeba nějakým neobratným vyjádřením nebo činem, bývám schovívavější. I mě se mnohokrát stalo, že jsem řekla nebo udělala něco, co se zvrtlo a pak mě to mrzelo. Takže si dokážu představit, jak se ten druhý cítí a odpouštím rychle. Navíc když je to blízký člověk, se kterým se budu vídat i dále. Ty negativní pocity totiž nejvíc bolí právě mě. Čím dřív je opustím, tím líp.
Podstatný a důležitý je podle mě úmysl. Takže když vidím, že milovaný člověk mi ublížil nerad a nedopatřením, pustím to z hlavy. Uleví se mě i lidem okolo.

Neznámá budoucnost

29. března 2015 v 23:41 Téma týdne
Co bude dál? Nevíme. Plánujeme si, co bude a co budeme dělat, i když víme, že nám budoucnost může udělat čáru přes rozpočet. Jiné je, když přemýšlím o budoucnosti svojí vlastní, u které předpokládám, že ji můžu nějak ovlivňovat, a o budoucnosti svých blízkých nebo budoucnosti lidské společnosti, která se podle všeho chová dost krátkozrace a příliš nedělá čest svému hrdému označení pánové tvorstva.
Svoji vlastní budoucnost si formujeme sami, svými každodenními činy, zdánlivě i maličkostmi. Když se párkrát vykašlu na učení a vyletím od zkoušek, ovlivním tím svoji budoucnost jinak, než když zatnu zuby a naučím se, i když mi to neleze do hlavy. Soustřeďujeme se na taková velká životní rozhodnutí - volbu školy, povolání, partnera. A podceňujeme malá každodenní rozhodnutí. Ty chvilky slabosti, kdy místo mytí nádobí jdu raději na facebook. Nejen že za mě tu práci nikdo neudělá, ale ještě v sobě vyvolávám hloupý pocit vlastní neschopnosti. A to je možná mnohem horší, než těch pár špinavých talířů.
Naše budoucnost je ovlivněna naší minulostí, tím. co se nám stalo i tím, co jsme dělali a jak jsme se rozhodovali.
Nejsem tak úplně nejmladší a proto se v mé minulosti těch špatných rozhodnutí a nedobrých zkušeností dost nashromáždilo. Samozřejmě i těch dobrých, ale ty se mi nějak hůře pamatují.
Mnohokrát jsme slyšela, že nejsou chyby, ale jen zkušenosti. Ve skutečnosti mě ale chyby vadí, demoralizují mě jako bych byla neschopná. Když pak mám projevit svou rozhodnost a dokonce se třeba obhájit před ostatními, tak mě tyhle pocity oslabují.

Mít nebo být, pro mě jasná volba

21. března 2015 v 14:25 Téma týdne
Pokud jde o rozhodování mezi mít a být, je to pro mě volba naprosto jasná. Nikdy jsem netoužila po tom vlastnit spoustu věcí. Nakupování nijak zvlášť nemiluju a odvozovat svoji cenu od toho, jestli mám značkové oblečení nebo luxusní auto, to mi přijde nesmyslné. Hodnota člověka je podle mě v tom, jaký je on sám, ne v tom, jaké věci ho obklopují.
Jakým člověkem chci být? Chci dělat věci, které pro mě mají smysl, i když to třeba nejsou ty nejlépe placené práce. Vidím smysl v tom zasadit strom, i když kromě pár (desítek) kilo ovoce někdy v budoucnu nic jiného nepřinese. Smysl je pro mě i v mezilidských vztazích. Mám kolem sebe pár lidí, na kterých mi záleží, a chci pro ně být důvěryhodným a spolehlivým partnerem. Vím, že si mě budou vážit, i když budu mít na sebe tepláky a vytahaný svetr. Stejně tak ani mě se nikdo nesnaží oslnit luxusním oblečením. Ani by neoslnil. Naopak. Když má někdo potřebu stavět svoji hodnotu na materiálních věcech, vyvolává to ve mě podezření, že nic lepšího nabídnout nemůže. Ale docela určitě je to člověk s jinak postaveným hodnotovým žebříčkem, takže nečekám, že bychom si nějak zvlášť rozuměli.
Žádná z mých kamarádek nechodí oblékaná jako Barbie, nezakládá si na špercích a neposuzuje lidi jen podle vnějšího vzhledu. Zato se zajímají o to, co ten který člověk dělá, čím je zajímavý a také tak trochu čím připsívá k tomu, aby nám spolu bylo dobře.
Vozit se v limuzíně, bydlet v paláci a mít jen takové přátele, které zajímá můj majtere, to není moje představa o štěstí. Chudoba mě samozřejmě taky neláká, přece jen, nějaké věci potřebuje i tak nematerialistický člověk jako já. Ale všechno by mělo mít svou míru. Mít věci, které potřebuju a které mám ráda. A být člověkem, kterého ostatní rádi vidí a rádi s ním tráví svůj čas.

Kdyby nebyly plasty

7. března 2015 v 22:25 Téma týdne
Plasty jsou moderní, praktické a také velmi odolné. Ta jejich odolnost má ale i svoje nevýhody a to tehdy, když se jich potřebujeme zbavit. Papír, dřevo, zbytky potravin, to všechno se dá zkompostovat a biologické procesy se samy postarají o to, aby se "odpad" vrátil zpět to přírodního koloběhu.
U plastů se na přírodní děje spoléhat nedá. Trvanlivost umělých hmot neboli plastů je na jednu stranu výborná vlastnost, když je používáme, ale na druhou stranu nám působí vrásky, když plastový výrobek doslouží.
Jaké by to bylo, kdyby se i plasty daly biologicky rozložit? Představte si, že všechno, co házíte do koše, by se dalo zkompostovat. Sice by to nějakou dobu trvalo, možná rok, možná dva, ale pak by z našeho odpadu vznikla hlína, která by přírodě nejen neškodila, ale naopak prospívala. Z dnešních skládek odpadu by se staly prostory na výrobu úrodné zeminy. Cokoliv byste odhodili nebo zahrabali v lese, to by se do roka rozložilo a stalo se vlastně hnojivem. Nebyla by to nádhera?
Brání tomu právě plasty. Ty jsou tou hlavní součástí našeho odpadu, která se zkompostovat nedá. Dají se recyklovat, ale vyžaduje to dost energie a vždycky to znamená určité znehodnocení toho plastu, takže problém jsme recyklací možná trochu zmenšili a odsunuli, ale neodstranili.
Žít bez plastů ale také neumíme. Oblečení, kartáček na zuby, láhev mléka, hračky pro děti i součásti auta. Vyhnout se plastům? Prakticky skoro nemožné.
Plasty jsou pro mě jakýmsi zosobněním současné doby. Použít, odhodit, nestarat se. Plasty jsou levné a tak svádí k bezstarostnému plýtvání. Jak dlouho to ještě takhle budeme moci dělat?